I když vím, že se do 50 metrové hloubky asi nedostanu, vůbec mě to nedeprimuje, vždyť vetší sranda je ve 20 nebo 30 metrech, když vletíte mezi nic netušící bublinkáře a sledujete jejích reakce. Na Heřmánkách na to nejsou ještě bublinkáři zvyklí, a tak je o zábavu postaráno.
Poprvé jsem to zažil, když jsem se potopil do nějakých 18 metrů a spatřil 3 člennou skupinku nic netušících bublinkářů. Předplaval jsem je a zamával na ně. Jeden z potápěčů mě zaregistroval a byl velice překvapen, párkrát se podíval na mne a na hloubkoměr, ale co se dělo dále nevím, musel jsem se otočit a jít k hladině. Obsah plic 20 litrů, který mi doktor pořád slibuje, prozatím nemám. Přesto to byl pro mne lepší zážitek než se dostat do 50 metrů. Péťa Augusta zažil něco podobného, když ho spatřili dva potápěči v 35 metrové hloubce u studny a z toho šoku dokonce na chvíli přestali dýchat z přístrojů.
Po nějaké chvilce jsem se zanořil a nedaleko jsem viděl nějaké záblesky z láhví. Řekl jsem si bude sranda, pustil jsem se lana, které bylo ukotvené v hloubce 20,9 metrů. Doplul jsem k nějaké bedně, u níž byl potápěč, ale rychle jsem si uvědomil, je třeba se nadechnout. Ani jsem nestihl bublinkáři zamávat a vystřelil jsem nahoru, cesta byla dlouhá, lano jsem neviděl, takže jsem stoupal prostě vzhůru. Nahoru jsem se ani nedíval protože hladina nebyla vidět. Nejhorší to bylo kolem 10 metrů, kdy už jsem trochu zaváhal jestli se stihnu nadechnout. Při vyplutí jsem kouknul na hodinky a zjistil jsem že jsem si posunul můj osobní hloubkový žebříček na 24,5 metrů.
A poučení - trénovat ať je vetší sranda a hlavně být více opatrný. Stačilo se pozdržet 10 sekund a kolegové z teamu si na mě mohli prakticky vyzkoušet záchranu tonoucího.
Za ten zážitek to stálo a příští víkend jdu opět. Časem si asi bublinkáři zvyknou, protože členové našeho Freediving Teamu Ostrava si Heřmanky oblíbili a budou je navštěvovat velmi často.
