Tak jako každoročně náš klub, respektive hrstka členů klubu, Freediving team Ostrava o.s. odjela na soustředění freedivingu na ostrov Pag v Chorvatsku, letovisko Stará Novalja.
Protože se k nám přidal jeden mladý, talentovaný freediver ze Slovenska, Martin Stadler, odcestovali jsme dvěma auty. Jedno jelo přes Bratislavu a druhé přes Vídeň a Slovinsko. Já s manželkou jsme z Ostravy přijeli na Zlínsko, kde jsme se přebáglovali do luxusního Micouška Pinďákovic Petra a fičeli jsme za Martinem do Bratislavy. Těžké to bylo hledání, u které čerpací sanice OMV vlastně čeká. Protože jsme měli časovou rezervu, nebylo kam pospíchat a tak jsme se v klidu našli a s radostí pokračovali na vysněný ostrov Pag. Cesta utíkala vskutku skvěle. Mrzelo mě, že nikdo z nás nemá zkoušky na referenční vozidlo, které je zapotřebí mít, pro případ nehody. Proto Peťka musel celou cestu odřídit sám.
Nebyli jsme si jisti, v kolik hodin odjíždí náš trajekt. Byli bychom neradi, kdybychom ho o pár minut propásli a pak museli přes polední přestávku čekat. Nakonec jsme zvolili variantu bezpečné jízdy a čas nehrál tak podstatnou roli. Za městečkem Senj jsme se kochali ubíhajícím mořem a počítali jsme minuty, kdy se nalodíme na trajekt. Přijeli jsme cca 15 minut před odjezdem trajektu, což nemohlo být ideálnější. Asi 2 km před trajektem nám však pořádně zatrnulo. Pár nějak divně stojících aut v serpentině, před ní kolona motorkářů a před nimi ležící motorkář. Opodál totálně zrušená motorka. U motorkáře byli jeho kolegové, a bylo vidět, že už se čeká jen na sanitku. To nám potvrdilo, že je lepší přijet o 15 minut později, než nepřijet vůbec.
Na trajektu jsme si užívali sluníčka, teplíčka (u nás pršelo a bylo už dost dlouho nevlídně) a už jsme plánovali rozpotápění se. Na základně byl klid, jako před bouří. Toho jsme využili, honem nafoukat bójku, připravit lano a závaží, hup do neoprenu a zaplavat si nad hloubku, kde nám na první den stačilo 22 metrů. Šárinka zatím připravila večeři a čajíček a nasoukala se také do neoprenu a čekala na svého mořského průvodce, tedy mě.
Naše tělíčka se trošičku šprajcovala, nechtěla poslouchat a už vůbec se jim ve vodě nelíbilo. Jen vzpomínej, jak to bylo, co všechno si zapomnělo. Pokud si nevzpomeneš, nedostaneš večeři a ve vodě budeš až do noci, pohrozil jsem mu. Po takovéto domluvě si tělíčko vzpomnělo a rozpotápění bylo skvělé. Splnili jsme si časy pod vodou při zvykání si na hloubku, vyvážili se, rozkoukali se a už jsme se těšili na další den na větší hloubky.
Celou dobu jsem vyhlížel naši druhou skupinu – Bobana a Radovana (Jiřík nám onemocněl pár dní před odjezdem angínou). Po návratu na základnu se ukázal Boban. Měli sice přijet dříve než my, ale nakonec se pořadí změnilo. Chybělo jim jen několik minut a chytili by trajekt, se kterým jsme jeli my. Ovšem potkali sanitku, která nakládala toho zraněného motorkáře. 15-ti minutové zdržení je stálo dalších 90 minut čekání na další trajekt. To už je potřetí za sebou, kdy Boban mohl trajektu tak akorát zamávat. Takže doporučuji těm, kdo si chtějí užít přestávku v přístavu před naložením na trajekt, a rádi byste si prohlédli přístav, případně si v místní restauraci chtěli dát pivečko na terásce s výhledem na moře, jeďte s Bobanem. On vám tento požitek zaručeně umožní.
Večer, při plánování zaměstnání na příští den, jsme si dali kubánskou pěst a při hledání lepšího počasí na netu, než které nám předpovídal Dalibor, šéf základny, jsme si stanovili cíle jednotlivých freediverů.
Ráno se zatáhlo a to nevěstilo nic dobrého. Daliborův fofr na základně jsme se rozhodli eliminovat tím, že k „Ostrovu chobotnic” pojedeme auty a s tou jednou bójkou na čtyřicítku to zvládneme. Jenže co čert nechtěl. Než jsme se oblékli do neoprenu, začalo poprchávat. Našli jsme staré lehátko, věci si dali na plochou skálu, přikryli lehátkem a fičeli do vody. Trénovali jsme výdechovky, zvykali si na hloubky a rozkoukávali se kolem sebe. Teplota vody nebyla na toto období obvyklá. Jen 18 °C na hladině a ve 27m byla termoklinála 13 °C. Ovšem viditelnost taková, kterou nepamatuji za poslední 4 roky, co jsem byl na Pagu - .
Pod termoklinálou to byla opravdu podívaná. Asi za 90 minut jsme toho měli všichni tak akorát, takže postupně se všichni od bójky vzdálili na čumendu v okolí útesu a někteří se vypravili na břeh. A jak už to tak pravidlem bývá, než jsem se rozkoukal, na vytažení závaží jsme zbyli já s Petrem. No nic, byla to fajn zabíračka na ruce. Ale co, přijeli jsme si máknout, ne se ulívat, to přeci patří k tomu.
Na břehu na nás čekalo překvapení. Uložené věci v nejnižším místě plošiny byly téměř pod vodou, a tak někteří zvažovali, zdali to má smysl se převlékat. Každý našel nějaký kousek suchého oblečení, ten jsme si oblékli, abychom měli na sobě alespoň něco suchého a fičeli na základnu. V apartmánu to za chvilku bylo jako v prádelně. Všechny věci visely, kde se dalo, v koupelně se nedalo hnout a venku proudem padala sladká voda, na kterou jsme nebyli vůbec zvědavi.
Další dva dny utekly jako voda, která na střídačku stále padala. Z pracovních důvodů museli někteří ze skupiny 28. září odjet. Boban se Šárkou odjeli a jak už to tak bývá, vykouklo slunéčko a bylo nádherné počasí. A aby to Boban neměl tak jednoduché, na Slovinských hranicích stávkovali slovinští celníci. A ti co nestávkovali tak nechávali vyložit všechno z auta včetně drog a všech omamných látek. Celníkovy chirurgické gumové rukavice modré barvy nasvědčovaly tomu, že to myslí opravdu vážně. Tedy 2 hodiny zpoždění.
Od rána, co odjel Boban se Šárkou, bylo teploučko, moře bez vlnek jako zrcadlo, na základně po bublinkářích ani vidu ani slechu a tak jsme mohli vyrazit se potápět na nové lokality. No prostě paráda. U Jeskyně a ještě na dalším místečku s úžasně krásným dnem od 20 metrů se stěnami z jedné strany do 40 metrů, z druhé do 60 metrů, umocněné krásnou viditelností jsme si freedivingu pořádně užívali. To jsme se vyřádili. Ano, to jsem potřeboval. Nechtělo se mi zpátky, ale čas byl neúprosný. Raďa byl ve svém živlu a jen fotil a fotil a fotil, Martin se potápěl a potápěl, já si piloval techniku jak s ploutví, tak bez a Peťka si rozhýbával dutiny tak šikovně (nemusí si držet nos, ach ten se má), až si vytvořil nový osobáček. Martinovi se také poslední den podařil osobáček a nechce věřit, že to bylo jen proto, že si v předvečer osobáčku dal s námi to pravé freediverské pitíčko – kubánskou pěst! No tak mu někdo vysvětlete, že na soustředění bez tohoto rituálu to prostě nepotápí.
Byli jsme rádi, že nám všechno mokré z předcházejících dnů uschlo a my jsme mohli v suchoučku odcestovat do našeho nehostinného počasí.
Všichni jsme si užili moře, zahájili jsme tak novou bazénovou sezónu a unaveni, ale psychicky odpočati se vrátili v pořádku, ranním trajektem zpět domů.
