Jako každoročně i letos jsme zorganizovali otevřené klubové soustředění na ostrově Pag v Chorvatsku. Při intenzivní přípravě na mistrovství republiky jsme si odpočinuli od bazénu a bazénových disciplín a zakusili freediving v přírodnějším a na odiv příjemnějším mořském prostředí.
Celkový počet účastníků z Karlových Varů, Zlína a Ostravy se vyšplhal na 21. Účastníky nebyli jen freediveři, nýbrž i rodinní příslušníci a přátelé freedivingu, kteří přijeli s námi relaxovat a přiložit ruku k dílu při organizování našich radovánek.
Ubytovaní jsme byli všichni pohromadě na Orlím hnízdě ve dvou až šestilůžkových apartmánech, což nám poskytovalo maximální komfort, možnost okamžitého svolání operativní schůzky, výhled na moře a na náš člun, kterým jsme se dopravovali na lokalitu. Celé soustředění bylo zaměřeno na postupnou adaptaci na hloubky, na techniku zanořování, dodržování buddy systému, maximální bezpečnost, vytvoření si nových osobních rekordů v různých disciplínách a v neposlední řadě relaxaci. K dispozici jsme měli dvě konstrukce po třech lanech, které byly vyvázány do hloubek 45 m a 50 m. Počasí nám přálo, i když zpočátku bylo více chladněji, ale nepršelo, jak už to v tuto dobu bývá zvykem.
Ranní rozcvička a příprava na freediving byla individuální, což z počátku nebylo na škodu. Později se však ukázalo, že s přibývající únavou se někteří nejsou schopni včas vykulit z postele, pořádně se rozcvičit a včas nalodit a tak mnohdy se čekalo na opozdilce více jak půl hodiny. Trénink byl rozvržen do dvou směn a rozdělen dle výkonnosti tak, aby na každé konstrukci nebylo více jak 6 freediverů. První konstrukce byla vyvázána v blízkosti 40 m stěny, u které se většinu dne shromažďovaly ryby, které nám velice zpříjemňovaly pobyt pod vodou. Teplota vody byla od 16 °C na hladině do 10 °C u dna. A jak už to v takových studených vodách bývá, někteří měli záhy problémy s ušima (obzvláště ti, kteří už přijeli nachlazení z našeho sychravého domácího počasí).
Po adaptaci organismu freediverů jsme přešli na trénování a dosahování co největších hloubek. Po třech dnech již mnozí z nás dosahovali dna a tak bylo zapotřebí najít a vyvázat kotvící lano na větší hloubku. Takže jsme se vydali hledat hlubší lokalitu. 20 mm silné kotvící lano bylo potřeba ukotvit do hloubky, abychom si na něj mohli ukotvit jak konstrukci, tak i člun. A jak už to při takových „hurá“ akcích bývá, Morfeus přišel s nápadem, vyzvednout a uvázat těžký kámen a společně s kotvícím lanem ho pustit do hloubky. A tak se i stalo. Já jsem vše řídil ze člunu a Morfeus vybral vhodný kámen v hloubce cca 3 m. Bohužel se nám jej nepodařilo člunem dostat do větší hloubky a tak nezbylo, než připevni i zvedací vak s výtlakem 60 kg na kámen a tak jej zvednout, případně odlehčit. Musel jsem mu s tím pomoci. Ale jak se ukázalo, nebyl to jen tak nějaký kámen. Měl rozměr jako konferenční stůl! A zvedací vak s ním ani nepohnul. Takže ještě jednou. Připevnit lano, kterým jsem kámen přesunovali, na něj vak, ke kameni kotvící lano a pokosit se člunem a motorem na plný výkon dostat kámen z mělčiny na hloubku. Což se nám s maximálním vypětím všech sil podařilo. Pomalu jsem jej dopravili na místo, kde jsme si mysleli, že je tam hloubka dostatečná. 65m lano jsme rozvinuli po hladině aby se nám neudělala smyčka při pádu na dno,čímž by se nám mohlo podstatně zkrátit a padnout tak do nenávratných hlubin. Na konec jsme připevnili 15 litrový barel. „Teď“ zazněl povel a Morfeus odříznul lano. Člun poskočil po uvolnění zátěže a kámen svištěl do hlubin. Ale ouvej. Barel se nezanořil,což znamenalo,že hloubka bude necelých 60 m. Zklamání. Tolik práce a tak slabý výsledkem. Další dva dny jsme byli rádi, že máme alespoň tuto hloubku 58 m. Pro mě to znamenalo, že hned prvním pokusem jsem narazil do dna. Měl jsem alespoň možnost nic nepřehánět a pořádně si tuto hloubku natrénovat a podívat se, který směrem je hloubka větší. Chtělo to víc.
Cítil jsem, že mám formu a tak mě lákala hloubka větší. Proto jsme přemístění kamene zopakovali. Protože nás bylo více, kámen se nám podařilo nadzvednout, přivázat a pomalu přemístit nad větší hloubku. Morfeus odříznul lano. Co se dělo dál nám vyrazilo málem dech. Barel, který byl připevněný na konci kotvícího lana nabral po hladině ohromnou rychlost, začal se zarývat do vodní hladiny a vytvářel při tom vlnu, jako když Mobidik po zásahu harpunou stahoval sudy pod hladinu. Barel zmizel. Kde je? Po chvíli jej Moreus objevil. Vidím ho, je asi v 8m hloubce. Sláva. Vše jsme zkompletovali a vyzkoušeli, jestli lano unese v proudu konstrukci i se člunem. Vypadalo to dobře a tak jsme konstrukci s lany zanořili abychom ji nemuseli druhý den kompletovat znovu a v podvečer jsme se vrátili utrmácení na základnu. Byli jsme strašně unaveni.
Další den jsme se připravovali na té největší hloubce. 70 m tréninkové lano bylo napjaté, což mi dávalo naději, že zde bude hloubka ještě větší. Cítil jsem, že si musím odpočinout a odpoledne do vody už nepůjdu. Chtěl jsem zůstat v lůžku či na lehátku na sluníčku a pořádně relaxovat. Ale nedalo mi to. Jezdil jsem s člunem, rozvážel freedivery a to mělo za následek, že jsem druhý den byl ještě více unavený. Ne. Dnes ne. Nikam. Voda ti neuteče a trénovat v takovém stavu nemá smysl, říkalo mi mé druhé já. Vše jsem zrušil a zůstal doma. Dopoledne jsem na základně čekal s jakou se vrátí první tréninková směna. Utopilo se lano i se závažím!!! Volali na mě, ještě než člun zakotvil. To snad ne. To je v háji, co teď. Lano je sice plovoucí, ale nepodařilo se ho najít.Ne do vody nejdu. Musím odpočívat, ještě uvidím jak na tom budu odpoledne a rozhodnu se po obědě. Už jsem viděl, že tento problém bude asi neřešitelný. Ale Morfeus se ukázal, že se hned tak nevzdá a svou pílí a vytrvalostí při hledání sklidil úspěch. Lano našel asi ve 40m hloubce vlát v proudu. A s pomocí skůtru se mu ho podařilo dostat na hladinu. No sláva. Při prozkoumání příčiny jsme zjistili, že se lano, které se houpalo ve vlnách pod hladinou na kterém bylo zavěšeno závaží, prošoupalo v místě zavěšení na bójce.
Následující den byl překrásný. Jasno, sluníčko hřálo, moře rovné jako zrcadlo. Všichni byli natěšeni na poslední celý den trénování. Já, Morfeus a Ali jsme měli v plánu svou rekordní hloubku. Ali se necítila dobře a tak raději dělala safety Morfeovi. Zdolal 50m a tak byl vcholně spokojený. Na závěr měl dostatek sil a při protokolu bylo vidět, že je v maximální pohodě s dostatečnou rezervou. Moje příprava signalizovala, že oddechový den se mi dnes zúročí. Všechny časy pod vodou byly delší než obvykle a užíval jsem si pohody a klidu. Kluci z K.Varů si mě chtěli natočit a nafotit a tak jsem si připadal jako celebrita. Nenechal jsem se rozhodit. Odpočítávání a finální zanoření. Zanoření šlo jako po másle. Sestupovou rychlost jsem ladil s pádem karabiny na úvazku. Poslední záběr a následuje už jen volný pád. Vyrovnávání tlaku v masce a středouší probíhalo bez sebemenšího problému. Ještě poslední zbytek vzduchu v ústech na vyrovnání tlaku ve středouší. Musím se připravit na obrátku – nachytat si ruku na správné uchopení lana. Poslední vyrovnání a podívám se jak daleko to mám na konec lana. Než jsem to stačil domyslet žuch. Zabořil jsem se do písku. No nic. Tak se posbírej, vezmi cedulku a fič nahoru. Rukou jsem se přitáhnul, monoploutev nebyla ještě ve správném postavení a s prvním kopnutím jsem ucítil malou bolest v lýtku. Křeč. Nesmí přijít. Musím ji rozehnat. Uber na intenzitě kopnutí, uvolni se a mysli na vlnu. Nespěchej, klid. Tohle už mám nacvičené. To není poprvé a ani po desáté. Vtom slyším hukot skůtru. Morfeus už mi fičí na pomoc. Další kop a další kop. Noha nebolí, zatím poslouchá, ale nepřeháněj, nesmíš zabírat maximální silou. Už jen 60m, 50, 40, 30, 20 a hle můj zachránce je nadosah.
Ukazuji mu smluveným signálem, že je vše v pořádku a pokračujeme k hladině. 10m, poslední tempo rukama, výdech a jsem na hladině. Protokol - chvilka napětí, už dýchám normálně, ukazuji cedulku, na důkaz že jsem byl až na konci lana…. UAAAAA Pohledem na hloubkoměr žasnu. 71,3m. A v takové pohodě. No nádhera. A hned si říkám, nebýt toho dna, mohl jsem přidat ještě jeden či dva metry. Tak snad příště…. A ještě jeden pokus o maximálku měl na programu talentovaný začínající freediver Petrisko. Zanoření měl skvělé. Jen kdyby nebyl tak blízko lana, nezbrzdilo by ho namotání úvazku na lano. Právě kvůli toho, že měl ruku na laně, si karabina dělala co chtěla a roztočila se kolem vodícího lana a zamotala lanko úvazku kolem vodícího lana. V hloubce 45m musel ponor zastavit úvazek rozmotat a vrátit se zpět. Nevadí. Určitě má své hloubky před sebou a věřím tomu, že mou hloubku brzy překoná.
Všichni jsem naše soustředění ukončili malou oslavou, opékáním rybiček a ochutnávkou různých domácích lahodných moků, které nám byly celou dobu zapovězeny.
Tak se všichni těšíme na další soustředění zde na podzim.
